Z historie družstva

Šest členů představenstva a šest členů dozorčí rady začalo okamžitě (bezplatně) pracovat. Představenstvo a dozorčí rada se scházely pravidelně každých 14 dní - zpočátku v různých hostincích (nejčastěji U Vejvodů). Byly schváleny první stanovy, objednána pokladní a účetní kniha a vytvořeny další předpoklady k registraci družstva. Základní podíl pro budoucí členy byl určen na 200 K plus zápisné pět korun, přičemž každý člen si mohl zakoupit kolik chtěl podílů.

Hledání vhodného stavebního prostoru se zpočátku soustředilo na parcelu "u židovského hřbitova proti úřednickému domu v třídě Mikulášské", kde družstvo hodlalo postavit "dům s malými byty a dílnami", jenž později ve svých přípisech označovalo zjednodušeně jako "řemeslnický dům". Zmíněná parcela se údajně prodávala za 200 K za čtverečný sáh (3,62 m2).

Magistrát nově vzniklému družstvu parcelu neprodal a bylo proto hledáno dál. 27. září 1912 padla při jednání představenstva poprvé zmínka o dvou parcelách v Kaprově ulici. Pravděpodobně ale šlo o jiná místa, než dnešní prostor Kaprovy 10/45.

Až 28. února 1913 odešla od Družstva živnostníků na městskou radu hlavního města Prahy žádost o prodej čtyř pozemků:

1. pozemek na rohu ulic Kaprova a Žatecká,
2. pozemek v ulici Valentinské,
3. pozemek U sv. Ducha,
4. pozemek u sv. Haštala.

Pro svou žádost uvedlo Družstvo tři důvody. Za prvé to byla podpora živnostenstva, které začalo po asanaci mizet z okolí. Druhý důvod byl národnostní, "neb statistikou dokázáno, že v asanačním obvodu ubývá obyvatelstvo s českou řečí". Třetí důvod byl označen jako hospodářský - oživení živnostnické znamená oživení celé čtvrti a tím pádem i výraznější zisky pro město.

Z textu žádosti je evidentní, že tehdy už devětadvacetičlenná členská základna, která vlastnila v Družstvu celkem 92 podíly, stála především o roh Kaprovy a Žatecké. Není proto žádným překvapením, že zhruba o čtvrt roku později byla podána nová žádost, která mluvila jen o tomto místě. Družstvo nabízelo nejdříve 500 K za sáh, a když se obec stavěla k ceně negativně, zvedlo ji v červenci na 600 K. S touto cenou obec souhlasila, přičemž poskytla družstvu na koupi subvenci 20 tisíc korun na dvacetiprocentní úrok. Ke koupi samotné došlo už 13. srpna 2013.

Představenstvo postupovalo vskutku rychle. Okamžitě bylo vyzváno pět pražských stavitelů, aby podali své plány ke stavbě. Z užšího výběru tří projektů doporučila jury 3. září projekt architekta B. Hűbschmanna, neboť "obsahuje největší zastavenou plochu, na základě čehož při obou hranicích nastávají hloubky stavby až osmnáct a půl metru, kteréžto hloubky při hranici pravé jistě narazí na odpor souseda i stavebního úřadu, pokud se týče referátu asanačního." Což se také brzy stalo.

O deset dní později na schůzi v hostinci U Mocků byl Hűbschmannův plán s řadou připomínek přijat.

V Národní politice se 9. listopadu objevilo Zasláno Slavné radě král. hlav. města Prahy, které zpochybňovalo a napadalo vizi řemeslnického domu. Majitelé novostaveb v okolí v něm protestovali proti plánované nové stavbě, která bude údajně narušovat estetické vyznění "budoucí krásné avenue, otevírající přístup po nádherném mostě u Rudolfina ku královskému hradu..."

V Zaslánu je řemeslnický dům označován za "komplikovanou továrnu, v níž pracovati budou různé živnosti, které obtěžovati budou okolí výpary, zápachy, kouřem a hlomozem všeho druhu. (...) V krátké době provozováním bude okolí domu znešvařeno a frekvence na ulici bude obtěžována způsobem výše uvedeným." Autoři článku se navíc domnívali, že v domě bude pracovat přes 300 osob, čímž tu bude horší stav než před asanací.

Zdá se však, že to hlavní, co osmi signatářům dopisu vadilo, byl prostor, který měl dům zabrat a jeho výška, neboť podle jejich představ by přečníval ostatní domy v bloku.

Velmi brzy se přišlo na to, že za touto akcí je majitel sousedních domů v Kaprově a Valentinské Rudolf Perner (potomek slavného železničního stavitele). Městská rada stížnost odmítla, ale manželé Pernerovi pokračovali v protestech a stížnostech ještě v následujících letech. Zvláště aktivní byli během samotné stavby domu.

Zatímco představenstvo a revizní komise řešily běžné problémy kolem přípravy stavby (pan architekt Hübschmann nebyl takový až lidumil, jak se původně podle navrhovaného rozpočtu zdálo, a navíc magistrát měl k projektu pořád nějaké připomínky), v Evropě vypukla První neboli Světová válka.

Zpočátku to agendu družstva nijak neovlivňovalo, ale pak začali odcházet na vojnu někteří z potencionálních obyvatel domu, a brzy se objevil oprávněný názor, že nemá smysl začít stavět, protože v celé Praze chybí zedníci a povozy. Tempo příprav brzdily i další stížnosti Dr. Pernera, posílané na magistrát a posléze až ke správnímu soudu. Podle očekávání mu vadila především výška stavby, která prý zvláště jeho domu ve Valentinské ubírala denního světla.

Stavba domu byla nakonec v prosinci 1915 odložena, protože - jak řekl člen dozorčí komise František Friedl - "lépe jest ztráta úroků z kapitálu nečinně ležícího, neboť jest nepatrnou proti nesmírně zdraženému stavebnímu materiálu a proti drahým vypůjčeným penězům". Spory s architektem Hübschmannem byly v té době už tak velké, že družstvo od něj nakonec odkoupilo všechny plány k zatím nerealizovanému projektu.

Léta 1917 a 1918 proběhla v naprosté nečinnosti. Na dvě plánované schůze se dostavil pouze ředitel Vocel.

V době Velké války se také poprvé setkáváme s krejčím Adolfem Ježkem. Zaplatil si jen jeden podíl a 29. ledna 1915 byl přijat za člena družstva.

Pád rakousko‑uherské monarchie vyvolal v celém národě velkou vlnu nové energie a není proto překvapením, že první schůze představenstva družstva proběhla už 22. listopadu 1918. Hlavním diskutovaným problémem bylo získání dalšího kapitálu pro stavbu. Řešení byla dvě - vypsat příjem nových členů nebo požádat ty, kdo se chtějí do nového domu přestěhovat, aby zvýšili počet svých podílů. Protože další noví členové by byli už jen majiteli podílů, ale v domě nebydleli, byla zvolena druhá z variant. Tím vznikl definitivní stop stav přijímání nových členů.

V Praze v té době vypukla bytová nouze. V zápisu ze schůze parlamentu z 15.4.1919 čteme slova zpravodaje ing Rotnágla:

"Bytová nouze v Praze je kvantitativní i kvalitativní. Kvantitativní nouze je dobře patrna z těchto údajů. Dle záznamů statistické kanceláře bylo r. 1914 v Praze, Karlíně, Smíchově, Vinohradech, Vršovicích a Žižkově asi 67.000 bytů. Normální přírůstek bytů v těchto městech činí ročně 4 proc. Poněvadž od r. 1914 nebylo vůbec stavěno a též letos se sotva ve větší míře k stavbám přikročí, bude za uplynulých 5 let činiti manko celých 20 proc., čili asi 13.000 bytů.  Zde v Praze dnes již 20.000 bytů. - Vedle tohoto úbytku způsobuje bytovou nouzi též značný příliv obyvatelstva do Prahy, zejména od té doby, kdy Praha přestala býti městem zemským a stala se městem říšským.

Pro tyto nové obyvatele dá se odhadnouti potřeba asi na 7000. Obnáší tudíž nynější nedostatek asi 20.000 bytů. Jestliže počítáme při činžovních domech hustě obsazených s 15 byty na jeden dům, bylo by zapotřebí nových 1300 domů, aby bylo vyhověno nynější potřebě kvantitativně."

Po přijetí tímto vyvolaného Zákona, jímž se povolují stavební úlevy ze stavebního řádu pro Prahu, který podporoval stavební aktivity řadou úlev, Družstvo na základě starých plánů požádalo stát o subvenci v hodnotě dvou milionů korun československých. Další půjčku slíbila Pražská poštovní spořitelna. Časem ale musely ke stavbě svými půjčkami přispět i další peněžní ústavy.“

Stejně velký problém byl také s realizací stavby, protože s architektem Hűbschmannem již družstvo nechtělo dále spolupracovat. 22. srpna 1919 byla proto vybrána firma Fr. Schlerffer, jenž se uvolila postavit holou stavbu za 1 687 155,38 Kč. Při rostoucí inflaci, horší dostupnosti stavebních materiálů a obecně rostoucí drahotě byly pozdější náklady samozřejmě mnohem vyšší, zvláště když se práce zpožďovaly a ceny materiálu zároveň s tím průběžně rostly.

Díky Schlerfferově firmě bylo okamžitě započato s kopáním základů, přičemž se zjistilo, že Dr. Perner při stavbě svého domu postavil základy 25 cm svého domu do pozemku družstva. Snahu družstva o nějakou dohodu Perner ignoroval a navíc dal znovu stížnost na magistrát, což vedlo k zhruba měsíčnímu pozastavení stavby. Důvod jeho námitky není znám, lze však znovu předpokládat, že to byla znovu výška domu, jejž označoval za "sedmipodlažní".

Nastal také další problém, když stavitel Hűbschmann protestoval, že nebyl při zadávání stavby jako projektant respektován. Nebyl ani ochoten dohodnout se s firmou Schlerffer a požadoval dokonce postavení Schlerfferovi nadřízené, čehož se mu nakonec opravdu dostalo.

I přes zpoždění zaviněné dočasným zastavením prací, stavba pokračovala svižným tempem, takže 22. března 1920 už mohly být zadány práce řemeslnické, tj. pokrývačské, klempířské, truhlářské, zámečnické, instalatérské, čalounické, sklenářské, malířské, kamnářské, natěračské a elektrické. Bylo rozhodnuto také o zřízení výtahů. Družstvo je zadalo odděleně od Schlerfferovy výstavby. Ze zápisů vyplývá, že tyto práce původně nabídl zařídit i Schlerffer, ale za cenu značně nevýhodnou.

18. října téhož roku byl nový dům na rohu Kaprovy a Žatecké v takovém stavu, že představenstvo mohlo rozhodnout, komu zadá obchody v přízemí a komu přidělí jednotlivé byty. Obchody v přízemí získali pánové Bucháček (uzenářství), Vála (truhlářství), Bobek, Papež, Huša a Bradna (rukavičkářství). Dům měl dále 4 třípokojové byty, 10 dvoupokojových a deset jednopokojových. O atelier v 5. patře projevil zájem sám stavitel H0bschmann. Kolem tohoto rozdělení samozřejmě vypukla v následujících týdnech řada sporů.

Pětičlenná komise vybrala dne 29.10. 1920 prvního domovníka, který měl bydlet v průjezdu. Stal se jím lakýrnický pomocník Josef Houžvička. Byl tak pravděpodobně prvním obyvatelem domu, protože představenstvo trvalo na tom, že "domovník musí co nejdříve bydleti v domě, aby zabránil nepřípustnému nastěhování nečlenů."

Od 23. prosince 1920 se mohli do domu stěhovat obyvatelé třetího a čtvrtého patra a o pět neděl později zbylí nájemníci. Představenstvo družstva pomalu začalo řešit jiné než stavební problémy. Řada z nich souvisela s uzenářskou provozovnou p. Karla Bucháčka, ať už kvůli hluku nebo zápachu.

Stavba řemeslnického domu byla jednoznačně považována za úspěch a tak se nelze divit, že hned 1.června 1921 začalo představenstvo družstva vážně uvažovat o stavbě dalšího domu pro živnostníky pod vyšehradskými hradbami. To už je ale jiný příběh.